Co je trauma a proč se minulost ozývá v přítomnosti

Možná znáte ten zvláštní rozpor. Rozumově víte, že už je to pryč. Že jste dnes jinde. Že ten člověk už vedle vás není. Že jste dospělí. Že se ta situace neopakuje. A přesto vaše tělo reaguje, jako by se něco dělo právě teď. Zrychlí se vám tep, stáhne se žaludek nebo vám ztuhnou ramena. Najednou potřebujete odejít. Nebo naopak nedokážete udělat vůbec nic. A možná si říkáte: "Proč tak reaguji, když přece vím, že jsem v bezpečí?" Právě tady začíná důležité porozumění traumatu.

Když slyšíme slovo trauma, často si představíme něco dramatického jako vážnou nehodu, násilí, válku nebo přírodní katastrofu. Takové zkušenosti samozřejmě mohou být traumatické. Trauma ale nemusí mít vždy podobu jedné velké události. Někdy vzniká postupně, například z toho, že dítě opakovaně zažívá, že jeho emoce nikoho nezajímají. Z nepředvídatelného rodiče, z dlouhodobého strachu, z pocitu, že doma není bezpečno, z opakovaného odmítání nebo z toho, že se člověk musí příliš brzy přizpůsobit potřebám druhých a přestane vnímat ty své. Důležité proto není pouze to, co se stalo, ale také to, jak danou zkušenost dokázal náš organismus zpracovat. Stejná situace může jednoho člověka zasáhnout jinak než druhého. Ne proto, že by jeden byl silnější a druhý slabší. Každý z nás přichází do náročné situace s jinou historií, jinou citlivostí nervového systému, jinou mírou podpory a jinými možnostmi, jak se s tím, co se děje, vyrovnat.

Pro traumatickou zkušenost může být velmi důležitý pocit, že nemáme žádnou možnost ovlivnit to, co se děje. Nemůžeme utéct, nemůžeme se bránit, nemůžeme říct ne, nemůžeme zavolat o pomoc, nemůžeme situaci pochopit. A někdy dokonce nemůžeme ani přesně pojmenovat, co se vlastně děje. Tělo se přitom stále snaží najít cestu ven. Když žádná cesta není, může přijít znehybnění, odpojení nebo jakési vnitřní "vypnutí". A právě proto se u některých lidí může později objevovat pocit, že v určitých situacích nedokážou reagovat tak, jak by chtěli. Není to slabost, je to naučená ochranná reakce.

Náš nervový systém neustále vyhodnocuje, jestli jsme v bezpečí. A dělá to často rychleji, než se do situace zapojí naše vědomé přemýšlení. Určitý tón hlasu, výraz tváře, pach, zvuk, dotek nebo pohyb člověka, který se k nám přibližuje. Něco z toho nám může připomenout starou zkušenost, aniž bychom si to vědomě uvědomili. A tělo se aktivuje. Najednou máme sevřený hrudník, zrychlený dech, napjaté svaly, stažené hrdlo nebo naopak necítíme téměř nic. To může být velmi matoucí, protože si můžeme říkat, že se nic neděje, ale naše tělo jako by vysílalo signál "Pozor!".

Traumatická zkušenost se nemusí vracet jako jasná vzpomínka. Někdy se vrací jako pocit, obraz, tělesné napětí, náhlý strach, potřeba utéct, ztuhnutí nebo jako nepochopitelná podrážděnost. Někdy ani nevíme, co to v nás spustilo. Jen najednou nejsme úplně tady. To, co dnes nazýváme "triggerem", nemusí být vědomou vzpomínkou. Může jít o drobný podnět, který připomene něco, co náš systém kdysi vyhodnotil jako nebezpečné. Tělo si může vytvořit spojení, že tohle znamená nebezpečí. A později reagovat dříve, než si stačíme uvědomit, že teď už je všechno jinak. A právě tady může začít změna. Možná úplně nejdůležitější je přestat se za tyto reakce trestat. Neptat se pouze co je se mnou špatně, ale zkusit změnit otázku na to, před čím se moje tělo snaží chránit. To je úplně jiný pohled. Napětí není nepřítel. Úzkost není důkaz, že jsme rozbití. Ztuhnutí není selhání. Zvýšená ostražitost není charakterová vada. Jsou to způsoby, kterými se náš systém kdysi snažil pomoci nám přežít nebo zvládnout něco, čeho bylo příliš. A to, co nám kdysi pomáhalo, nemusí být nutně tím, co potřebujeme dnes.

Nemusíme vymazat své vzpomínky, ale možná jde spíše o to, aby naše tělo postupně získalo novou zkušenost. Aby získalo zkušenost, že nic špatného se už neděje, jsem tady a teď a mám možnosti. Mohu se zastavit, mohu odejít, mohu říct ne, nemusím být pořád ve střehu. Trauma nemusí být doživotním odsouzením. Je to stopa po zkušenosti, kterou jsme kdysi nemohli plně zpracovat. A s bezpečím, vztahem a dostatkem času se může začít měnit i to, co dnes naše tělo stále očekává. Možná proto není nejdůležitější otázkou: "Jak konečně zapomenu?" Ale: "Jak se moje tělo může naučit, že dnes už nemusí žít podle toho, co se stalo tehdy?"