Když ztratíme pocit bezpečí

Jsou lidé, kteří vypadají, že mají všechno pod kontrolou. Všechno stíhají, myslí na všechny kolem sebe, předvídají problémy dříve, než nastanou, potřebují mít věci naplánované. A přesto uvnitř často žijí v napětí. Jiní působí naopak velmi klidně, možná až příliš. Nic nepotřebují, o ničem nechtějí mluvit, nevědí, co vlastně cítí, když se jich někdo zeptá, jak jim je, obvykle řeknou, že neví. Obě skupiny mohou mít něco společného. Jejich nervový systém možná dlouhodobě nemá dostatek zkušenosti s bezpečím.

Jsem v bezpečí? Nemusíme si tuto otázku vědomě pokládat. Naše tělo ji řeší samo. Sleduje prostředí, výraz tváře druhých, tón hlasu, jejich pohyb i naši vlastní tělesnou kondici. Když vyhodnotí bezpečí, můžeme se uvolnit. Když zaznamená hrozbu, začne mobilizovat síly. A když je hrozba příliš velká nebo trvá příliš dlouho, může přijít opačná reakce jako je stažení, znehybnění nebo odpojení. Tyto reakce nejsou samy o sobě špatné. Jsou součástí naší schopnosti přežít. Potíž vzniká tehdy, když se začnou objevovat i tam, kde už nejsou potřeba.

Představme si nervový systém jako plyn. Někdy ho potřebujeme sešlápnout, potřebujeme energii, potřebujeme utéct, jednat, bránit se. Problém nastává, když noha zůstane na plynu, i když už není kam jet. Může se pak objevit vnitřní neklid, úzkost, bušení srdce, napětí v těle, podrážděnost, problémy se spánkem, potřeba všechno kontrolovat, přecitlivělost na zvuky nebo chování druhých, pocit, že se stále něco blíží. Člověk může být unavený, ale nedokáže odpočívat. Může ležet v posteli a jeho tělo přesto pokračuje v "hlídání".

Někdy už tělo nemá kapacitu dál bojovat ani utíkat. A tak se stáhne. Může přijít únava, apatie, pocit odpojení, prázdnota nebo mlha. Člověk může mít pocit, že nic necítí, že je mu všechno jedno, nemá energii, chce jen ležet. Zvenku to může vypadat jako lenost nebo nezájem. Uvnitř ale může probíhat něco úplně jiného. Tělo se snaží snížit množství prožitku na úroveň, kterou ještě dokáže unést.

Mezi těmito dvěma póly existuje prostor, kterému se říká okno tolerance. Je to stav, ve kterém můžeme prožívat emoce a stres, aniž bychom byli zaplaveni nebo odpojeni. V tomto prostoru dokážeme přemýšlet, vnímat svoje tělo a můžeme říct, co potřebujeme. Můžeme taky být smutní, aniž bychom se uplně zhroutili. Můžeme být naštvaní, aniž bychom museli ničit vztah. Můžeme se bát a zároveň vědět, že strach nemusí rozhodovat za nás. A právě tento prostor se dá postupně rozšiřovat. Ne silou, ale spíše zkušeností.

Možná vás někdy překvapilo, jak silně jste reagovali na něco zdánlivě malého. Někdo vám neodpověděl na zprávu. Partner se na vás zamračil. Někdo zvýšil hlas. Udělali jste chybu. Někdo vás kritizoval. A uvnitř se najednou odehrál celý poplach. Strach, vztek, stud, touha utéct nebo úplné ztuhnutí. Možná současná situace nebyla jediným důvodem vaší reakce. Možná se dotkla něčeho staršího, něčeho, co vaše tělo zná. Proto někdy nereagujeme pouze na to, co se děje teď. Reagujeme také na to, co naše tělo očekává, že by se mohlo stát.

Je ale důležité připomenout, že ne každá silná emoční reakce znamená trauma. Úzkost, podrážděnost, únava nebo pocit vnitřního odpojení mohou mít mnoho různých příčin. Samy o sobě proto nepotvrzují, že člověk prožil trauma, ani že trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Mohou nám ale napovědět, že právě procházíme náročným obdobím a že naše tělo nebo psychika potřebují více pozornosti, podpory a péče. Důležité není hledat za každou reakcí trauma, ale učit se lépe rozumět tomu, co prožíváme a co v danou chvíli potřebujeme.

Pro některé lidi může být překvapivě obtížné právě to, když je všechno v pořádku. Ticho může být nepříjemné, odpočinek může vyvolávat neklid a blízkost může působit nebezpečně. Když se nic neděje, tělo začne čekat, kdy se něco stane. Pokud jsme byli dlouho zvyklí na napětí, může nám klid připadat cizí. Ne proto, že bychom ho nechtěli, ale protože jsme se ho ještě nenaučili poznávat. Bezpečí je také zkušenost. A zkušenost se vytváří opakováním.

Regulace nervového systému neznamená, že bychom měli být pořád klidní. To by nebylo ani přirozené. Budeme se zlobit, bát, budeme smutní, unavení a někdy i zahlcení. Cílem není odstranit emoce, ale mít možnost se k sobě během nich vracet a všimmnou si, kde zrovna jsme. A postupně se učit ptát se sami sebe, co potřebuji, abych se mohl/a vrátit o kousek blíž do svého okna tolerance? Někdy je to pohyb, jindy ticho, kontakt s druhým člověkem, hranice, pláč nebo spánek. A někdy jen to, že si na chvíli dovolíme přestat po sobě něco chtít.

Můžeme si opakovat: "Jsem v bezpečí." A přesto se bezpečně necítit. To neznamená, že děláme něco špatně. Nervový systém se nepřesvědčí argumentem. Potřebuje novou zkušenost. Potřebuje opakovaně zažívat, že může zpomalit a nic zlého se nestane, že může říct ne, že nemusí všechno kontrolovat, že někdo zůstane, i když projeví emoci, že konflikt nemusí znamenat opuštění, že odpočinek neznamená nebezpečí a že tělo může být uvolněné, aniž by se svět zhroutil. A právě tady začíná hlubší práce s traumatem. Ne tím, že budeme sami sebe nutit cítit bezpečí, ale tím, že budeme postupně vytvářet podmínky, ve kterých se bezpečí může skutečně objevit.