Psychika po léčbě rakoviny: proč je návrat do „normálu“ tak těžký
„Všichni čekali, že budu šťastná.“
„Léčba skončila, výsledky jsou dobré… a já se cítím hůř než předtím.“
„Měla bych fungovat normálně, ale nevím jak.“
Tyto věty se objevují překvapivě často právě v období, kdy je léčba rakoviny ukončena a lékaři říkají, že je vše v pořádku. Zvenku to vypadá jako konec těžké cesty. Uvnitř ale často začíná úplně nová fáze.
Když léčba skončí, psychika teprve začíná dohánět realitu
Během samotné léčby má člověk jasnou strukturu. Vyšetření, léčba, kontroly a konkrétní kroky. Mozek je zaměřený na přežití a zvládání jednotlivých situací. Není tolik prostoru přemýšlet o tom, co se děje uvnitř. Po skončení léčby ale tato struktura mizí a právě tehdy se často objevuje únava, úzkost, smutek, podrážděnost, pocit prázdna nebo naopak vnitřní přetlak. Mnoho lidí říká, že až po léčbě si uvědomili, čím vlastně prošli.
Příběh z praxe
Jedna klientka, která dokončila onkologickou léčbu s dobrým výsledkem, přišla s tím, že „by měla být šťastná“, ale místo toho se cítí ztracená. Popisovala, že během léčby jela na výkon, měla všechno jasně dané, okolí ji podporovalo, měla pocit, že nějak ví, co má dělat. Po skončení léčby ale přišlo ticho. Říkala: „Najednou se všichni radovali, že je to za mnou. A já jsem měla pocit, že jsem někde uprostřed a nevím, kam patřím.“ Začala se objevovat silná únava, úzkosti a zároveň tlak na to, že by měla už normálně fungovat. Tento rozpor mezi vnitřním prožíváním a očekáváním okolí je velmi častý.
Proč je návrat do „normálu“ tak náročný
Po onkologické léčbě se děje několik věcí současně. Tělo i psychika jsou vyčerpané. Léčba je zátěž sama o sobě. I když je úspěšná, organismus potřebuje čas na regeneraci. Nervový systém zůstává i nadále v pohotovosti. Po dlouhé době ohrožení může tělo fungovat stále jako nastavené na kontrolu nebezpečí. To znamená, že můžeme vnímat zvýšenou ostražitost, citlivost na tělesné signály, úzkost při každé změně. Dochází také ke ztrátě struktury. Léčba často dává pevný rámec dne i týdne a po jejím skončení může přijít pocit prázdna. A nakonec přichází také emoce, které nebyly během léčby zpracované a mohou se objevit až zpětně.
„Měla bych být vděčná…“
Jedna z nejčastějších vnitřních vět po léčbě je: „Měla bych být vděčná, že to dopadlo dobře.“ A zároveň: „Proč se tedy cítím tak špatně?“ Tento vnitřní konflikt může být velmi vyčerpávající. Lidé pak často své emoce zpochybňují. Mají pocit, že nemají právo být unavení, neměli by se o sebe bát nebo že ostatní to mají horší, než oni. Ale psychické prožívání nefunguje podle srovnávání. Je možné být vděčný a zároveň vyčerpaný. Je možné být po léčbě a zároveň mít úzkost. Tyto věci se nevylučují.
Co se často děje po léčbě (a o čem se málo mluví)
Mnoho lidí očekává, že po léčbě přijde úleva a návrat do původního života. Realita ale často vypadá jinak. Člověk se cítí jinak než dřív, priority se změní, vztah k tělu se změní, mění se i pocit bezpečí a budoucnost působí jinak. Není to návrat zpět. Je to přechod do nové životní fáze. Není tak výjimkou, že se často po ukončení onkologické léčby mohou objevit pocity úzkosti (zejména před kontrolami), strach z návratu nemoci, poruchy spánku, podrážděnost, emoční otupělost nebo naopak přecitlivělost, ztráta smyslu nebo směru, vyhýbání se plánování budoucnosti nebo potíže v návratu do práce. Všechny tyto projevy jsou časté, ale neznamenají selhání.
Co může pomoci
Neexistuje rychlé řešení, které by vše hned změnilo. Přesto existují malé kroky, které mohou celé období postupně ulehčit:
- dát si čas na zotavení (i psychické),
- připustit, že změna je normální,
- mluvit o tom, co se uvnitř děje,
- nesrovnávat se s očekáváním okolí,
- postupně obnovovat běžné aktivity,
- pracovat s úzkostí, ne proti ní.
Kdy je vhodné vyhledat psychoterapii
Psychoterapie může být užitečná zejména pokud máte pocit, že už by mělo být dobře, ale stále není. Úzkost vám zasahuje do běžného života a vy se bojíte plánovat budoucnost. Cítíte se odpojení od sebe nebo okolí a máte pocit, že jste někde mezi nemocí a zdravím a návrat do života je pro vás spíše stres než úleva. Cílem terapie není tak vrátit člověka do stavu před nemocí. To ani není možné. Cílem je pomoci vytvořit nový stabilní bod, ze kterého se dá žít dál.
Co je důležité si odnést
Konec léčby rakoviny není automatický návrat do původního života. Je to začátek nové kapitoly, která může být psychicky překvapivě náročná. Ne proto, že by něco nebylo v pořádku. Ale proto, že tělo i psychika si teprve hledají nové nastavení po zkušenosti, která byla velmi intenzivní. Pokud se v tomto období cítíte ztraceně, není to neobvyklé. A zároveň to není něco, s čím byste měli zůstat sami.
Ve své terapeutické praxi se dlouhodobě věnuji lidem po onkologické léčbě i v jejím průběhu. Společně hledáme způsoby, jak znovu budovat pocit stability, bezpečí a směru v životě, který už není stejný jako dřív.
Z čeho článek vychází:
Tento článek vychází z poznatků psychologie zdraví a psychoonkologie, z odborné literatury i z mých zkušeností z psychoterapeutické práce s lidmi, kteří procházejí onkologickým onemocněním nebo obdobím po léčbě. Příklady z praxe jsou vždy anonymizované a upravené tak, aby nebylo možné rozpoznat konkrétní osoby.
- Stanton, A. L. et al. (2002). Adjustment to cancer: A meta-analytic review of psychological interventions. Health Psychology.
- Holland, J. C., & Weiss, T. (eds.) (2010). The Oxford Handbook of Psycho-Oncology. Oxford University Press.
- Mehnert, A. et al. (2013). Psychological distress in cancer patients. Psycho-Oncology.
