Psychika po léčbě rakoviny: proč je návrat do „normálu“ tak těžký

"Všichni čekali, že budu šťastná."

"Léčba skončila, výsledky jsou dobré… a já se cítím hůř než předtím."

"Měla bych fungovat normálně, ale nevím jak."

Podobné věty se objevují překvapivě často právě v období, kdy je léčba rakoviny ukončena a lékaři říkají, že je vše v pořádku. Zvenku to může vypadat jako konec těžké cesty, uvnitř ale často začíná úplně nová, méně viditelná fáze.

Během samotné léčby má člověk jasnou strukturu, vyšetření, léčbu, kontroly a konkrétní kroky. Pozornost je přirozeně zaměřená na zvládání jednotlivých situací, takže není tolik prostoru vnímat, co se děje uvnitř. Po skončení léčby ale tato struktura mizí a právě tehdy se často objevuje únava, úzkost, smutek, podrážděnost, pocit prázdna nebo naopak vnitřní přetlak. Mnoho lidí zpětně říká, že až v této fázi si naplno uvědomili, čím vlastně prošli.

V praxi se to často ukazuje velmi konkrétně. Jedna klientka, která dokončila onkologickou léčbu s dobrým výsledkem, přišla s tím, že "by měla být šťastná", ale místo toho se cítí ztracená. Popisovala, že během léčby jela na výkon. Měla jasně daný režim, podporu okolí a pocit, že ví, co má dělat. Po skončení léčby ale přišel zvláštní stav. Říkala: "Najednou se všichni radovali, že je to za mnou. A já jsem měla pocit, že jsem někde uprostřed a nevím, kam patřím." Objevila se silná únava, úzkosti a zároveň tlak na to, že by už měla normálně fungovat. Tento rozpor mezi vnitřním prožíváním a očekáváním okolí je velmi častý.

Po onkologické léčbě se totiž děje několik věcí současně. Tělo i psychika jsou vyčerpané, protože samotná léčba je výrazná zátěž. I když je úspěšná, organismus potřebuje čas na regeneraci. Nervový systém navíc zůstává i nadále v pohotovosti. Po dlouhé době ohrožení může tělo fungovat, jako by bylo stále nastavené na kontrolu nebezpečí. To se může projevovat zvýšenou ostražitostí, citlivostí na tělesné signály nebo úzkostí při každé změně. Současně často dochází ke ztrátě struktury, protože léčba dává pevný rámec dne i  týdne, a po jejím skončení může přijít pocit prázdna. A nakonec se mohou začít objevovat i emoce, které nebyly během léčby zpracované a vracejí se až zpětně.

V této fázi se velmi často objevuje i určitý vnitřní konflikt. Jedna z nejčastějších myšlenek bývá: "Měla bych být vděčná, že to dopadlo dobře." A zároveň: "Proč se tedy cítím tak špatně?" Tento rozpor může být velmi vyčerpávající a vede k tomu, že lidé své prožívání začnou zpochybňovat. Mají pocit, že nemají právo být unavení, že by se neměli o sebe bát, nebo že ostatní to mají horší. Psychické prožívání ale nefunguje podle srovnávání. Je možné být vděčný a zároveň vyčerpaný, být po léčbě a zároveň cítit úzkost. Tyto zkušenosti se nevylučují.

Mnoho lidí očekává, že po léčbě přijde úleva a návrat do původního života. Realita ale často vypadá jinak. Člověk se může cítit jinak než dřív, priority se mění, proměňuje se vztah k tělu, pocit bezpečí i pohled na budoucnost. Nejde o návrat zpět, ale spíš o přechod do nové životní fáze, která může být zpočátku velmi neuchopitelná.

V této souvislosti není výjimkou, že se po ukončení onkologické léčby objevují různé psychické obtíže. Může jít o úzkosti (zejména před kontrolami), strach z návratu nemoci, poruchy spánku, podrážděnost, emoční otupělost nebo naopak přecitlivělost, ztrátu smyslu nebo směru, vyhýbání se plánování budoucnosti nebo potíže s návratem do práce. Všechny tyto projevy jsou časté, ale neznamenají selhání. Proto může v tomto období pomoci zaměřit se spíše na malé, postupné kroky než na snahu „vrátit se do normálu“. Neexistuje rychlé řešení, které by vše hned změnilo, ale existují způsoby, jak si celé období ulehčit. Dát si čas na zotavení i v psychické rovině, připustit, že změna je normální, mluvit o tom, co se uvnitř děje, nesrovnávat se s očekáváním okolí, postupně obnovovat běžné aktivity a učit se pracovat s úzkostí, ne proti ní.

Pokud se ale objeví pocit, že už by mělo být dobře, ale stále není, nebo pokud úzkost výrazně zasahuje do běžného života, může být užitečné vyhledat psychoterapii. Ta je vhodná i ve chvíli, kdy se člověk bojí plánovat budoucnost, cítí se odpojený od sebe nebo okolí, nebo má pocit, že je někde mezi nemocí a zdravím a návrat do života je spíš zdrojem stresu než úlevy. Cílem terapie přitom není návrat do stavu před nemocí, to ani není možné, ale vytvoření nového stabilního bodu, ze kterého se dá žít dál.

Konec léčby rakoviny tedy není automatický návrat do původního života, ale začátek nové kapitoly, která může být psychicky překvapivě náročná. Ne proto, že by bylo něco špatně, ale proto, že tělo i psychika si teprve hledají nové nastavení po zkušenosti, která byla velmi intenzivní. Pokud se v tomto období člověk cítí ztraceně, není to neobvyklé. A zároveň to není něco, s čím by měl zůstat sám.