Intimita a sexualita během onkologické léčby a po ní aneb když se vytratí síla i touha

Když do života vstoupí onkologická diagnóza, většina pozornosti přirozeně směřuje k tomu nejdůležitějšímu. K léčbě a přežití. Přicházejí vyšetření, výsledky, operace, chemoterapie, ozařování, léky a únava. Člověk řeší, co bude zítra, za týden, za měsíc. A někde mezi tím vším mohou zůstat témata, o kterých se mluví mnohem méně. Tělo. Blízkost. Sexualita. Partnerský vztah. Přitom právě tady může být po onkologické léčbě hodně bolesti, nejistoty a otázek.

"Budu se ještě někdy cítit jako žena?"

"Bude mě partner pořád chtít?"

"Jak se mám někoho dotýkat, když se sama ve svém těle necítím dobře?"

"Proč nemám vůbec chuť na sex?"

"A co když se to nikdy nevrátí?"

Někdy je těžké tyhle otázky vůbec vyslovit. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že vedle rakoviny mohou působit jako něco malého, skoro nepatřičného. Jenže malé nejsou. Sexualita a intimita jsou součástí toho, jak prožíváme sami sebe, své tělo i své vztahy. A když se naše tělo v důsledku léčby výrazně promění, může se proměnit i náš vztah k sobě. Najednou se člověk může podívat do zrcadla a chvíli mít pocit, že se dívá na někoho jiného. Během léčby může člověk přijít o vlasy, řasy a obočí. Naopak mohou přibýt jizvy, změna váhy, nebo jiné tělesné změny. Některé z nich časem vymizí, jiné zůstanou. Tělo, které nám dřív připadalo samozřejmé, nám může začít připadat cizí. A s tím mohou přijít nejrůznější pocity. Smutek, vztek, stud, strach nebo pocit ztráty. Někdy i odpor k vlastnímu tělu. O tom se podle mě vyplatí mluvit otevřeně. Nemusíme být za každou cenu vděční, že jsme přežili. Nemusíme své nové tělo okamžitě přijmout. A nemusíme si namlouvat, že na tom vlastně nezáleží. Ztráta části těla nebo jeho proměna může být skutečnou ztrátou. A ztráty potřebují čas. Přijetí vlastního těla není rozhodnutí, které uděláme jednoho rána před zrcadlem. Je to spíš postupný proces. Někdy znamená jen to, že se na sebe dokážeme podívat o něco laskavěji než včera.

Do sexuality navíc vstupuje samotná léčba. Únava, bolest, hormonální změny, suchost sliznic, návaly, změny citlivosti nebo potíže s erekcí mohou sexuální život výrazně ovlivnit. A vedle toho je tu ještě psychika. Jak má mít člověk chuť na sex, když většinu své energie potřebuje na to, aby zvládl běžný den? Přesto se může objevit pocit viny. Jenže sexualita není povinnost. A nemoc není selhání partnerské role. Během léčby může být úplně přirozené, že sex na nějakou dobu ustoupí do pozadí. Někdy se chuť vrátí později. Někdy se vrací postupně. A někdy je potřeba hledat úplně novou cestu k vlastní sexualitě. Možná je důležité si v tu chvíli připomenout, že intimita není totéž co sex. Můžeme být někomu velmi blízko, aniž by došlo k pohlavnímu styku. Může to být obejmutí. Držení za ruku. Ležení vedle sebe. Hladění po zádech. Polibek. Společná sprcha. Usínání v náručí. Nebo jen chvíle, kdy spolu sedíme a nic nemusíme řešit. Někdy může být velmi intimní už samotné: "Jsem tady." A právě tady může vzniknout prostor pro něco, co se v dlouhodobém vztahu snadno ztrácí. Pro nový způsob, jak se k sobě přibližovat. Protože i partner může být nejistý. Možná se bojí dotknout vašeho těla, aby vám neublížil. Možná nechce začít mluvit o sexu, protože má strach, že vás tím zatíží. Možná se bojí, že jeho touha bude v danou chvíli nevhodná. A vy si jeho nejistotu můžete vyložit jako nezájem. A tak se oba mohou snažit být ohleduplní a přitom se od sebe pomalu vzdalovat.

Někdy může pomoct říct nahlas i to, co je nám trapné. Třeba to, že máme strach, jestli se partnerovi bude naše tělo líbit nebo to, že se můžete obejmout, ale nechcete, aby to znamenalo, že musíte pokračovat dál. Možná to nejsou věty, které se říkají snadno. Ale mohou vytvořit prostor, ve kterém si oba přestanete domýšlet a začnete si skutečně naslouchat.

A možná bude potřeba objevit i úplně novou mapu vlastního těla. To, co bylo příjemné dřív, může být dnes nepříjemné. Některá místa mohou být citlivá, jiná citlivá méně. Některých doteků může být příliš, jiné naopak budou nově vnímány jako příjemné. Není potřeba nikam spěchat. Je možné znovu objevovat vlastní tělo postupně. Bez výkonu. Bez očekávání, že "už bych měl/a být zase jako dřív". Protože možná nejde o návrat do stavu před nemocí. Možná jde o to postupně poznat člověka, kterým jsme se stali po této zkušenosti.

Onkologická léčba může proměnit vztah k vlastnímu tělu, k sexualitě i k partnerovi. Může přinést období vzdálení se, ale někdy také otevře dveře k mnohem opravdovější blízkosti. K takové, ve které nemusíme vypadat dokonale. Nemusíme být výkonní. Nemusíme mít vždycky chuť. Nemusíme být silní. Můžeme si připustit a říct, že se bojíme, stydíme nebo nám chybí naše staré tělo. A právě v tom může být velká síla intimity. Ne v tom, že naše tělo funguje stejně jako dřív. Ale v možnosti být před druhým člověkem skutečně viděni i se svým strachem, nejistotou, jizvami a změnami, a přesto zůstat v kontaktu. A možná někdy tohle všechno stačí začít jednou větou: "Nevím, jak to teď mám. Ale chtěl/a bych o tom s tebou začít mluvit."