Vděčnost a její role v procesu uzdravování

"Zkuste si každý večer napsat tři věci, za které jste vděční."

Jedna z rad, kterou možná každý z nás někdy slyšel. Zmínka o vděčnosti se objevuje v knihách o osobním rozvoji, v doporučeních, která se týkají duševního zdraví i v různých terapeutických cvičeních. A skutečně může být užitečná. Jenže někdy může tato rada působit až nepříjemně. Zvlášť ve chvíli, kdy člověk prochází těžkým obdobím.

Když někdo trpí úzkostí, je vyčerpaný, prožívá ztrátu, vztahové potíže, prochází si vážným onemocněním nebo se dlouhodobě potýká s pocitem, že už nemůže dál, může věta "buďte vděční za to, co máte" znít skoro jako výčitka. Jako by jeho bolest nebyla oprávněná. Jako by měl své trápení překrýt několika pozitivními myšlenkami. Vděčnost ale podle mě není o tom přesvědčovat sami sebe, že je všechno v pořádku, když není. Nemusíme být vděční za všechno, co se nám stalo. Nemusíme hledat pozitivní stránku ve ztrátě, zradě, nemoci nebo bolesti. A už vůbec není potřeba potlačovat smutek jen proto, abychom působili jako člověk, který vidí život pozitivně.

Vděčnost může mít i trochu jinou podobu. Může znamenat schopnost všimnout si toho, co je v našem životě přítomné vedle bolesti. Protože i když člověk prochází těžkým obdobím, jeho zkušenost většinou není tvořena pouze jednou emocí. Může být smutný a zároveň cítit lásku. Může mít strach a zároveň zažívat chvíle bezpečí. Může být vyčerpaný a přesto mít někoho, kdo ho drží nad vodou. Může mít pocit, že nic nezvládá, a přitom každý den dělat malé kroky, které vyžadují obrovskou sílu.

Naše psychika má tendenci zaměřovat se hlavně na to, co je nebezpečné, nedořešené nebo bolestivé. Je to přirozený mechanismus. Pokud jsme ve stresu nebo dlouhodobém napětí, naše pozornost se ještě více zužuje na problémy. Přemýšlíme o tom, co se stalo, co se může stát, co jsme měli udělat jinak a co všechno ještě musíme zvládnout. V takovém rozpoložení můžeme snadno přestat vnímat věci, které jsou sice malé, ale přinášejí nám pocit opory, bezpečí nebo příjemného prožitku. Právě tady může mít vděčnost svůj význam. Ne jako nucené pozitivní myšlení, ale jako určitý způsob práce s pozorností.

Když si večer zapíšeme, že jsme během dne například na chvíli seděli na slunci, někdo se na nás usmál, měli jsme příjemný rozhovor nebo jsme konečně na několik minut pocítili klid, neděláme tím z těžkého dne dobrý den. Jen si dovolujeme zavnímat, že vedle toho těžkého také existovalo něco jiného. A to může být pro psychiku důležité. Často totiž čekáme, že velké změny přijdou skrze velké události. Že se budeme cítit lépe, až vyřešíme problém, najdeme správného partnera, změníme práci, uzdravíme se nebo konečně dostaneme odpověď na otázku, která nás dlouho trápí. Jenže psychické uzdravování bývá mnohem méně nápadné. Odehrává se i v drobných okamžicích, kdy si člověk začne všímat, že se mu podařilo trochu si odpočinout. Že si dovolil říct ne. Že si řekl o pomoc. Že se po dlouhé době zasmál. Že si všiml, že jeho tělo je na chvíli uvolněné. Že se ráno probudil a několik minut nemyslel na to, co ho trápí. Takové okamžiky můžou vypadat bezvýznamně, ale terapii často vidím, jak důležité může být, když člověk začne vnímat nejen to, co je špatně, ale také to, co mu pomáhá. A právě vděčnost může být jedním ze způsobů, jak tuto schopnost postupně rozvíjet.

Možná proto není nejdůležitější otázkou "Za co jsem dnes vděčný?", ale spíš "Co mě dnes alespoň trochu podrželo?" Odpověď nemusí být nic velkého. Možná to byl člověk, kterému jste mohli zavolat. Možná pes, který si k vám večer lehl. Možná šálek teplého čaje vypitý v tichu. Možná cesta domů, během které jste měli chvíli sami pro sebe. Možná vlastní rozhodnutí, že dnes už nebudete nic řešit a půjdete si odpočinout. A někdy může být odpovědí dokonce něco, co jsme udělali sami pro sebe. "Jsem vděčný, že jsem přes to všechno vstal z postele." nebo "Jsem vděčná, že jsem si dnes dovolila odpočívat." I to je vděčnost. Vděčnost totiž nemusí směřovat pouze ven. Může být také způsobem, jak si začít více uvědomovat vlastní sílu, péči a zdroje.

Velmi důležité je také to, že vděčnost nemusí být pouze seznam. Když si něco zapíšeme, můžeme se na chvíli zastavit a všimnout si, co s námi daná vzpomínka dělá. Jak se mění dech. Co se děje v hrudníku, v obličeji, v ramenou. Jestli se objeví pocit tepla, uvolnění, klidu nebo třeba jen nepatrného pousmání. Nemusíme nic vyvolávat. Nemusíme se nutit cítit se dobře. Stačí si všimnout. Právě tahle chvíle zastavení může být někdy důležitější než samotné zapsání si několika vět.

Vděčnost také může být způsobem, jak si připomenout, že nejsme pouze tím, co nás trápí. Když člověk dlouhodobě prožívá úzkost nebo smutek, může postupně získat pocit, že jeho život je definován právě těmito potížemi. Že je úzkostný, vyčerpaný, rozbitý nebo někdo, komu se pořád něco nedaří. Všímání si dobrých zkušeností může tento náš obraz trochu rozšířit. Neříká: "Nemáš problém." Říká spíš: "Tvůj problém není všechno, čím jsi. To je velký rozdíl. A možná právě proto bychom měli být opatrní s tím, jak o vděčnosti mluvíme. Pokud se z ní stane další úkol, který musíme správně plnit, může ztratit svůj smysl. Člověk, který je vyčerpaný, si pak může vyčítat i to, že nedokáže být dostatečně vděčný. Takový tlak nepotřebujeme. Někdy může být nejlaskavější větou dne prostě: "Dnes mi není dobře a nemusím předstírat, že je." I přijetí vlastního stavu může být určitým druhem péče.

Vděčnost má podle mě největší význam právě tehdy, když se nemusí stát popřením toho, co bolí. Můžeme si dovolit obojí. Můžeme říct: "Je mi těžko a zároveň jsem rád, že mám člověka, kterému můžu zavolat." Můžeme cítit smutek a zároveň se zastavit u krásného západu slunce. Můžeme být zklamaní ze života a přesto cítit vděčnost za jeden bezpečný vztah. Člověk nemusí volit mezi bolestí a vděčností. Mohou existovat vedle sebe. A právě v tom může být jejich síla. Pokud si chcete vděčnost vyzkoušet, nemusíte začínat velkým deníkem ani si dávat za úkol zapisovat tři věci každý den. Zkuste si večer položit jednu jedinou otázku: "Co mě dnes alespoň na chvíli podrželo?" Možná nenajdete nic. Možná budete mít den, kdy bude všechno až moc těžké. I to je v pořádku. A jindy možná zjistíte, že odpověď byla celou dobu někde blízko. V obyčejném rozhovoru. V doteku. V klidu. V přírodě. V šálku čaje. V odpočinku. V člověku, který zůstal. Nebo ve vás samotných. Uzdravování totiž často nezačíná velkou změnou. Někdy začíná velmi malým okamžikem, kdy si člověk dovolí všimnout si, že vedle všeho, co bolí, existuje ještě něco, co ho drží. A možná právě to je jedna z nejhlubších podob vděčnosti.