Jak být oporou člověku, který pláče

Když někdo vedle nás pláče, mnoho z nás pocítí bezmoc. Přirozeně bychom chtěli bolest druhého zmírnit, najít správná slova nebo situaci rychle napravit. Jenže právě tehdy často zjistíme, že nevíme, co říct. A někdy ze snahy pomoci zazní věty, které mohou člověka ještě víc uzavřít do sebe.

Ve skutečnosti většina lidí v takové chvíli nepotřebuje radu ani řešení. Potřebuje cítit, že na své emoce není sama. Že vedle ní může být někdo, kdo její slzy unese, aniž by je hodnotil nebo se je snažil co nejrychleji zastavit. Někdy se totiž snažíme pláč zastavit hlavně proto, že je nepříjemný nám samotným. Vidět druhého trpět bývá těžké. Jenže pláč není známkou slabosti ani něčeho, co je potřeba napravit. Je přirozeným způsobem, jak naše psychika zpracovává silné emoce. Právě proto mohou některé dobře míněné věty působit opačně, než bychom si přáli.

"To bude dobré."

Možná tím chceme dodat naději. Člověk, který právě prožívá bolest, ale často potřebuje nejprve cítit, že jeho prožívání je pochopené. Místo ujišťování o budoucnosti může více pomoci jednoduché: "Tohle musí být opravdu těžké."

"Mohlo by to být mnohem horší."

I když je to pravda, bolest nemůžeme poměřovat. To, co člověk právě prožívá, je skutečné bez ohledu na to, že někdo jiný může prožívat něco ještě těžšího.

"Ty toho naděláš."

Taková věta může v člověku vyvolat pocit, že jeho emoce nejsou oprávněné. Každý máme jinou citlivost, jiné zkušenosti i jiné zdroje podpory. To, co se jednomu zdá nedůležité, může být pro druhého velmi bolestivé.

"Vím úplně přesně, jak se cítíš."

I když jsme zažili podobnou situaci, nikdy nemůžeme přesně vědět, co prožívá druhý člověk. Mnohem větší blízkost často vytváří věta: "Nedokážu si úplně představit, jaké to pro tebe je, ale jsem tady s tebou."

"Tím že budeš brečet, nic nevyřešíš!"

Pláč není problém, který je potřeba zastavit. Často je to způsob, jak naše tělo uvolňuje napětí a dává prostor emocím, které už nešlo déle držet uvnitř.

Někdy také automaticky pokládáme otázky jako: "Jsi v pořádku?" nebo "Co se stalo?"

Pokud druhý člověk chce mluvit, většinou začne sám. A pokud ne, může být podpůrnější říct třeba:

"Vidím, že je ti těžko."

"Jsem tady s tebou."

"Nemusíš na to být sám/sama."

"Klidně nemusíme mluvit."

Taková slova nevytvářejí tlak. Dávají člověku možnost rozhodnout se, co právě potřebuje. Někdy je totiž největší oporou právě ticho. Sedět vedle druhého, podat mu kapesník, vzít ho za ruku nebo jen zůstat nablízku. Nemusíme bolest druhého opravovat, aby se necítil sám.

Možná někdy nenajdeme dokonale správná slova. A vlastně je ani hledat nemusíme. To, co si lidé z těžkých chvílí často pamatují nejvíc, nejsou konkrétní věty, ale pocit, že vedle nich byl někdo, kdo jejich bolest unesl společně s nimi.