Člověk je bio-psycho-socio-spirituální bytost. To znamená, že je celistvá bytost, která má nejen biologické potřeby, ale také psychologické, sociální a spirituální. A na to bychom měli myslet, pokud se staráme (nejen) o nemocného člověka. Paní doktorka Svatošová, která je zakladatelkou českého hospicového hnutí, zároveň upozorňuje na to, že priorita potřeb se v průběhu nemoci může měnit, případně se mohou objevovat nové potřeby, které jsou spojené právě s výskytem onemocnění. Někdy slova nemocných a umírajících o tom, že by si přáli tu už nebýt mohou být spojena právě s neuspokojením některé z výše uvedených potřeb. Proto je důležité se ptát, co právě za tím “už tu nechci být” je schované.

Biologické potřeby

Biologické potřeby jsou ty, které naše tělo potřebuje pro své fungování. Patří mezi ně potřeba přijímat potravu a vodu, potřeba spánku a odpočinku, vylučování, ale i přiměřená pohybová aktivita. U nemocných můžeme mezi biologické potřeby řadit také tišení bolesti. Vážná nemoc (zvláště pak u starších lidí) s sebou často nese i zhoršení celkového zdravotního stavu a tím i omezení soběstačnosti. Člověk se tak stává závislý na pomoci druhých a to buď částečně, anebo úplně. Medicína se snaží všechny biologické potřeby nemocných uspokojovat. Zároveň bychom ale měli myslet i na ostatní potřeby, které také vyžadují pozornost. Tělesná bolest se totiž vzájemně ovlivňuje s bolestí psychickou, sociální a spirituální.

Psychologické potřeby

V případě nemoci nestrádá pouze fyzické tělo, ale také psychika. Lidé mohou prožívat bezmoc, úzkost, ztrátu jistot a bezpečí. Objevuje se i strach o svou důstojnost a v případě vážného onemocnění také obava ze smrti. Ne vždy na druhém člověku rozpoznáme, co ho zrovna tíží. Někteří lidé se snaží své pocity před druhými skrývat. My pak často ani netušíme, čím si daný člověk vnitřně prochází.

Stejně jako se fyzická bolest propisuje do naší psychiky, bolest duše se může postupně projevit na našem fyzickém těle. Proto bychom se měli na člověka dívat jako na celek. Jeho jednotlivé části (bio-psycho-socio-spirituální) se navzájem ovlivňují a často také potencují. Na druhou stranu jak uvádí paní doktorka Svatošová ve své knize – radost, láska a důvěra v lékaře, může mít blahodárný vliv na člověka. Navíc tyto pozitivní pocity a emoce umí být zdrojem sil.

Sociální potřeby

Člověk je společenská bytost. Je zvyklý žít po boku ostatních lidí. Ať už je to partner, rodina nebo přátelé. A i v době nemoci jsou pro člověka kontakty s ostatními důležité. Je však nutné respektovat to, že i pouhá návštěva a povídání může nemocného vyčerpat. Měli bychom tedy nemocnému dát tolik soukromí, kolik potřebuje. A kolik ho skutečně potřebuje? To zjistíme, když se ho na to otevřeně zeptáme.

Jakmile se člověk začne blížit konci svého života, jeho potřeba po kontaktu s ostatními se snižuje. Může se tedy stát, že nebude chtít vidět známé, se kterými se kdysi navštěvoval. A ponechá si kolem sebe jen rodinu nebo několik málo přátel. Jindy si může vybrat jen jednoho doprovázejícího, který s ním půjde tu poslední cestu. S respektem k jeho přáním a mnohdy jako tichý společník. Nezapomínejme na to, že i jen pouhá přítomnost blízkého člověka v tichosti u nemocného má velký význam.

Spirituální potřeby

Když se řekne spirituální potřeby, možná si mnoho z nás vybaví víru. Spiritualita zahrnuje nejen víru, ale především pocit smysluplnosti. To, že náš život měl a stále má nějaký smysl.

Pokud člověk vážně onemocní, ocitá se v úplně nové životní roli. A často si klade otázky jako:

⭐️ Jaký smysl měl můj život?
⭐️ Jaký smysl má můj život nyní?
⭐️ Na kom mi v životě opravdu záleží?
⭐️ Je mi dobře ve vztazích, které mám?
⭐️ Věnuji se věcem, které pro mě mají hodnotu?
⭐️ Co se mi v životě povedlo?
⭐️ Co se mi v životě nepovedlo?

Mnohdy bilancujeme celý svůj život. A mohou se objevit i staré rány a ublížení. Stejně tak i myšlenky, co člověk v životě dokázal nebo nedokázal. Najednou začneme na rychlo přehodnocovat své priority a svůj čas se snažíme vyplnit nejlépe, jak jen umíme. Alespoň ten čas, který nám ještě zbývá.

A mě to vedlo k zamyšlení – kdybych já teď vážně onemocněla a ocitla se na konci svého života, jak bych si na některé z otázek odpověděla? A jsem se svými odpověďmi spokojená? Nejsem? A co s tím udělám? Mám totiž jednu výhodu oproti někomu, komu se jeho život chýlí ke konci. Já teď můžu jít a změnit to. A podle toho pak žít celý svůj život. A až se jednou znovu na tyto otázky budu ptát sama sebe a budu na konci svého života, tak ty odpovědi mohou být takové, jaké bych si přála, aby byly…