Radost a smutek. Dvě rozdílné emoce, které provází rozdílné pocity. Jsou jako den a noc. Dva protipóly, které do našeho života patří. Někdo jim nechává volný průběh a dovoluje si radovat se i prožívat smutek. Někdo si do života pouští jen radost a prožívání smutku se brání.  

Smutek řeší každý z nás jinak. Někdo pláče, jiný si plakat nedovolí. Někdo se může uzavřít do sebe a jiný může mít vztek a kopat všude kolem sebe. Každý máme svůj způsob, jak se se životními pády a smutky vyrovnat.

O prospěšnosti pozitivních pocitů asi nikdo z nás nepochybuje. Prospěšné mohou být ale i ty negativní. Mohou sloužit jako ventil nahromaděného tlaku v nás. Umí nás zastavit a nechat nás ohlédnout se za tím, co se stalo. Mohou být i motivací a odrazovým můstkem pro změnu v našem životě. To všechno umí. Když jim to dovolíme.

Dovolme si tedy cítit smutek, prožívat neúspěch, truchlit. Není na tom nic špatného. Prožijme si to tak, jak my a naše duše potřebuje. A pokud máme pocit, že to sami nezvládneme, řekněme si někomu o pomoc.

V posledních měsících jsem se naučila sama sobě si říct, že jsem smutná, připustit si to a dovolit si v tom vědomě být. Nezavřít před tím oči. Neutéct. A když přejde ta největší bouře emocí, tak jen tak tiše sledovat, co smutek ve mně dělá dál. Sledovat, jak rychle přišel a jak rychle zase odchází. Nezmizí úplně, ale ty pocity se mění. Jsou stále součástí mě, ale jinak. Protože je nepřehlížím ani neodsouvám. Protože je přijímám takové, jaké jsou. A přesně tyhle pocity pak dají tu sílu radosti, která by bez smutku nebyla radostí. Stejně jako den by nebyl dnem bez noci.