Většina našich činů je směřována do budoucnosti. Často děláme věci a činnosti, abychom…

• jednou mohli jet na dovolenou
• za rok dělali naši vysněnou práci
• příští víkend mohli jít cvičit jógu
• měli do konce týdne vše hotové
• nemuseli další den ráno tak brzy vstávat…

A co kdyby to naše jednou, příští rok nebo zítra nebylo? Co bychom dělali právě teď? Možná bychom se z toho našeho poklusu zastavili a naplno prožili daný okamžik. Alespoň mně se stává, že kvůli svému “jednou” často zapomínám na to, co je tady a teď. A věci kolem mě jen tak plynou… A tak sama sebe musím vracet do přítomnosti. Na chvilku pustit všechny ty moje plány, povinnosti a být tam, kde jsem – nejen fyzicky, ale i hlavou, všemi mými smyly a svou pozorností.

Třeba večer při uspávání dětí. Chytnout do ruky ty malé ručičky, vidět ten zvědavý pohled při čtení nové pohádky. Přivonět si k vláskům. Obejmout a společně se přikrýt pod peřinu. A pak slyšet klidný dech když usnou.

Nebo při procházce lesem. Zastavit se a zaposlouchat se do zpěvu ptáků. Možná jsou slyšet také stromy, jak se do nich opírá vítr a jejich listy šustí. Zkusili jste si sáhnout na mech? Jak je jemný… A cítíte tu vůni lesa? Hub?

Nejde to dělat neustále a při všem, ale čas od času si připomenout, že je dobré se zastavit a všemi našimi smysly vnímat, co se děje kolem nás. Protože on ten prožitek je pak i z obyčejné chvíle úplně jiný.

Naplno prožít – jako by žádné příště už nebylo!