I. FÁZE:
POPŘENÍ PŘI VYROVNÁVÁNÍ SE S VÁŽNÝM ONEMOCNĚNÍM
📍 „Já se ale cítím dobře. To musí být omyl.“
📍 „Někdo zaměnil výsledky.“
📍 „Určitě stanovili diagnózu chybně.“
📍 „To nemůže být pravda, třeba se spletli.“
Pokud nám nebo někomu z našich blízkých byla diagnostikována vážná nemoc, první reakcí často bývá šok a popření. Můžeme se domnívat, že došlo k chybě, že diagnóza byla stanovena nesprávně nebo že výsledky byly zaměněny. Podobně, pokud nám někdo oznámí úmrtí blízké osoby, může nás nejprve napadnout, že se jedná o omyl.
Fáze popření hraje důležitou roli při zvládání prvotního náporu smutku. Tento obranný mechanismus nám umožňuje čelit realitě postupně, aniž by nás zcela zahltil. Popření tak poskytuje dočasnou ochranu, která nám dovoluje přijmout jen tolik emocionální zátěže, kolik jsme schopni zvládnout.
Při komunikaci s osobou, které byla diagnostikována vážná nemoc a nachází se ve fázi popření, je důležité ji vyslechnout bez hodnocení pravdivosti jejích výroků. Podpora může zahrnovat povzbuzení k tomu, aby se nemocný při další návštěvě lékaře podrobně zeptal na všechny aspekty své diagnózy. Je však zásadní nepodporovat falešnou naději, protože by to mohlo vést k zanedbání potřebné léčby.
Tato fáze obvykle končí s nástupem léčby, kdy pacient pochopí, že diagnóza byla správná. Tento přechod je klíčový pro zahájení aktivního přístupu k léčbě a postupného přijímání reality onemocnění.
Zdroje:
American Psychological Association. (2013). Coping with a diagnosis of chronic illness. https://www.apa.org/topics/chronic-illness/coping-diagnosis.
Kübler-Ross, E. (2015). O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících. Portál.