📍 „Já se ale cítím dobře. To musí být nějaký omyl.“
📍 „Někdo zaměnil výsledky.“
📍 „Určitě stanovili diagnózu chybně.“
📍 „To nemůže být pravda, třeba se spletli.“

Pokud nám nebo někomu z našich blízkých bylo diagnostikováno vážné onemocnění, jako první se mohou dostavit pocity šoku a popření. Můžeme si myslet, že došlo k chybě a diagnóza byla stanovena nesprávně. Nebo že došlo k zaměnění výsledků. Pokud nám někdo oznámí úmrtí naší blízké osoby, jako první nás může napadnout, že ten, kdo nám úmrtí oznámil, se prostě spletl.

Právě fáze popření pomáhá člověku lépe zvládnout prvotní příval smutku. Smutek nás tak nezahltí najednou, ale tím, že danou skutečnost popíráme, si ho k sobě pouštíme jen po částech. Můžeme tedy říci, že popírání působí alespoň dočasně jako takový náš obranný mechanismus, který nám dovolí přijmout jen tolik, kolik zvládneme.

Jestliže mluvíme s člověkem s vážnou diagnózou, který se nachází v této fázi, můžeme ho vyslechnout, ale neměli bychom hodnotit to, co říká – zda to je nebo není pravda. Můžeme ho podpořit v tom, aby se při další návštěvě lékaře podrobně na všechno vyptal. Určitě ale není vhodné podporovat falešnou naději, protože by tak mohlo dojít k zanedbání léčby.

Tato fáze může být ukončena začátkem léčby, kdy nemocný zjistí, že se opravdu o omyl nejedná.