📍 „Proč zrovna já?“
📍 „Proč se to muselo stát zrovna mně? To není spravedlivé.“
📍 „Život není spravedlivý.“
📍 „Kdo za to může?“

Jakmile člověk zjistí, jaká je skutečná realita a připustí si své onemocnění, může přijít hněv. Hněv na život, ale také na lidi kolem, své přátele a rodinu. „Proč se něco takového muselo stát zrovna mně? Nikdy jsem nekouřila, stravuji se zdravě, každé ráno chodím běhat a přesto jsem onemocněla. A můj soused, který vysedává každý druhý večer v hospodě je úplně zdravý. Není to prostě spravedlivé.“ Zároveň se s pocitem hněvu může dostavit i pocit viny. „Co jsem ve svém životě udělala špatně, že se zrovna tohle muselo stát mně?“

Hněv je důležitou fází zármutku. Je potřeba ho ze sebe dostat ven a nepotlačovat ho.

Někdy může být složité právě pro rodinu a blízké snášet hněv nemocného. Důležité pro ně je ujištění, že se jedná o fázi zármutku, která je jen dočasná. Zároveň by si neměli vyčítat, pokud občas na zlost nemocného reagují i oni sami svými emocemi. Není dobré nemocnému něco vyčítat, ale nelze na negativní emoce reagovat pouze úsměvem. Navíc mysleme na to, že negativní výroky nejsou mířeny na naši osobu. Jsou vyjádřením touhy žít a zároveň velkého zklamání z toho, že je tu něco, co nemocný ovlivnit nebo změnit nemůže…

Samotného nemocného můžeme podpořit vyslechnutím jeho negativních emocí – vzteku, zlosti, strachu, úzkosti, smutku, pocitu nespravedlnosti. Můžeme se snažit člověka uklidnit a jak už jsem zmínila výše – hlavně si nebrat jeho negativní emoce osobně.