III. FÁZE:
SMLOUVÁNÍ PŘI VYROVNÁVÁNÍ SE S VÁŽNÝM ONEMOCNĚNÍM
📍 „Dám cokoli za to, když se uzdravím.“
📍 „Kéž bych se dožila toho, až moje děti půjdou na vysokou školu.“
📍 „Bože, když uzdravíš mého syna, tak si už nikdy nebudu stěžovat na to, jak je to s dětmi složité.“
📍 „Vím, že zemřu, ale kdybych měla ještě trochu více času, tak…“
V této fázi lidé často doufají, že mohou oddálit konec svého života a vyjednávají o čas, který jim zbývá. Typickými přáními jsou například dožití se okamžiku, kdy děti dostudují, dcera se provdá nebo se narodí vnuk či vnučka. Nemocní mobilizují všechny své síly, aby těchto cílů dosáhli. Někdy také vyjednávají a smlouvají s vyšší mocí, přičemž slibují zásadní životní změny.
Smlouvání může být doprovázeno pocity viny. Někteří mohou přemítat: „Kdybych šla k lékaři dříve, možná by se na to přišlo a vyřešilo, a nyní bych tu neležela.“
Pokud se nemocný nachází ve fázi smlouvání, je důležité mu pomoci vytvářet krátkodobé cíle, které jsou dosažitelné. Místo soustředění se na dlouhodobé cíle spojené s konkrétním časovým horizontem, je vhodné zaměřit se na obsah a význam těchto cílů. Například pokud si nemocný přeje dožít se události, která se má stát za tři roky, můžeme se ho ptát, proč je pro něj tato událost důležitá a co by pro něj znamenala. Tímto způsobem lze odhalit, jakým způsobem lze tento cíl naplnit i jinak, pokud není realistické, aby se této události skutečně dožil.
Je zásadní nikdy nebrat nemocnému naději, ale zároveň uznávat, že budoucnost je nejistá. To znamená, že bychom měli podporovat pozitivní myšlení a realistické očekávání současně.
Zdroje:
American Psychological Association. (2013). Coping with a diagnosis of chronic illness. https://www.apa.org/topics/chronic-illness/coping-diagnosis.
Kübler-Ross, E. (2015). O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících. Portál.