📍 „Dám cokoli za to, když se uzdravím.“
📍 „Kéž bych se dožila toho, až moje děti půjdou na vysokou školu.“
📍 „Prosím, Bože, když uzdravíš mého syna, tak si už nikdy nebudu stěžovat na to, jak je to s dětmi složité.“
📍 „Vím, že zemřu, ale kdybych měla ještě trochu více času, tak…“

V této fázi obvykle lidé doufají, že mohou konec svého života odložit nebo oddálit. Smlouvají o čase, který jim tu zbývá. Časté přání je dožít se toho, až děti dostudují, dcera se provdá nebo se narodí vnuk/vnučka. Nemocný k tomu napne všechny své síly a snaží se toho dožít. Někdy také vyjednává a smlouvá s vyšší mocí a slibuje nějakou zásadní životní změnu.

Objevit se mohou opět pocity viny. „Kdybych šla k lékaři dříve, třeba by se na to přišlo a vyřešilo a teď bych tu neležela.“

Pokud se člověk nachází ve fázi smlouvání, můžeme mu pomoci vytvářet krátkodobé cíle. A zaměřovat se spíše na obsah samotného cíle, než na cíl určený časem. Chce-li se nemocný dožít něčeho, co se má stát za 3 roky, tak se ho ptáme, proč je to pro něj důležité. Co si tím splní nebo co se tím v něm uzavře. Možná není reálné, aby se toho dožil, ale přijdeme tak na to, jak to můžeme naplnit i jinak. Mějme na paměti, že nikdy nebereme naději, ale zároveň nikdo z nás neví, co bude zítra…