IV. FÁZE:
DEPRESE PŘI VYROVNÁVÁNÍ SE S VÁŽNÝM ONEMOCNĚNÍM
📍 „Nechci nikoho vidět ani s nikým mluvit.“
📍 „Nic už nemá smysl.“
📍 „Umřu…no a co?“
📍 „Nemám sílu na nic.“
V této fázi truchlení si pacient často začíná uvědomovat, že jeho nemoc je nevyléčitelná a že jeho život směřuje ke konci. Toto uvědomění může vést k uzavírání se do sebe, ztrátě zájmu o komunikaci s okolím a neochotě přijímat návštěvy. Ráno se vytrácí motivace vstát z postele, a nemocný začíná prožívat hluboký smutek a truchlení.
Pro nemocného je tento čas klíčový, neboť představuje období, ve kterém si musí vnitřně zpracovat své emoce a přijmout realitu svého stavu. Je důležité, aby měl možnost prožít tento smutek a truchlení, je to nezbytnou součástí procesu adaptace na život s vážnou nemocí.
Pokud se nacházíme v blízkosti takto nemocného člověka, největší pomocí může být naše pouhá přítomnost a aktivní naslouchání. Nemocný potřebuje mít možnost mluvit o svém strachu ze smrti a dalších obavách. Namísto pokusů o rozveselení je důležitější poskytovat podporu a porozumění. Tímto způsobem můžeme přispět k tomu, že fáze deprese nebude trvat tak dlouho, protože nemocný pocítí, že jeho pocity jsou validní a má v okolí někoho, kdo ho chápe.
Zdroje:
American Psychological Association. (2013). Coping with a diagnosis of chronic illness. https://www.apa.org/topics/chronic-illness/coping-diagnosis.
Kübler-Ross, E. (2015). O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících. Portál.