Přestože je to už několik měsíců, na paní Alenku stále vzpomínám.

Paní Alenku přijímáme do hospicu jedno červencové pondělní ráno. Při příjmu si paní Alenka povídá se sestřičkou a vypráví jí o své kočce, kterou má doma. Za paní Alenkou každý den dochází rodina, ve středu u ní v pokoji dokonce přespává dcera. V pátek ráno je ale v pokoji sama. Při roznosu snídaně se z pokoje č. 1 vrací na sesternu pečovatelka, že paní Alenka spí, těžce až chrčivě oddechuje a není možné ji vzbudit. Snídani tedy odnáší a zpět do pokoje se vracíme až na hygienu. Pečovatelka se snaží jemně paní Alenku vzbudit, ale je jasné, že ta už je na své cestě jinam. Jen lehce ji tedy otřeme, přikryjeme a pootevřeme okno, aby k ní do pokoje zavanul teplý letní vzduch a byl slyšet zpěv ptáků.

Na sesterně sedíme všechny trochu sklesle. Jen těžko totiž věříme tomu, že ta veselá paní, která si s námi ještě v pondělí povídala, tu už za pár chvil možná nebude. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že to bude tak rychlé. Rodina je už mezi tím na cestě za ní.

Po chvilce přichází lékařka, která má ten den službu. Při cestě na sesternu se ještě zastavila na pokoji paní Alenky a my jen netrpělivě čekáme, co nám poví. A první co od ní slyšíme, je – „tohle je opravdu hezké odcházení“.

Publikovala: Michaela Hniková, 29. prosince 2021