„Ty toho naděláš, jsou i horší věci.“

Jenom proto, že se mi daná věc nezdá tak hrozná, neznamená to, že není hrozná pro druhého.

„To bude dobrý!“

Pro plačícího člověka je v daný moment těžké získat nadhled a uvědomit si, že situace opravdu může být po čase lepší. Proto se této větě raději vyhývám, může působit dojmem, že druhému člověku vůbec nerozumím a neuvědomuji si závažnost jeho situace.

„Mohlo by to být mnohem horší.“

Ano, to třeba mohlo. Ale na druhou stranu to také není dobré a proto daný člověk pláče. Takže touhle větou rozhodně nepodpoříme ani nepomůžeme.

„Vím úplně přesně, jak se cítíš.“

Jak se říká – nevím, jaké je to chodit v botách druhého. A tak nemůžu úplně přesně vědět, jak se druhý cítí. Mohu tušit, mít podobné zkušenosti, ale nikdy nevím, jak to přesně má ten druhý.

„Jsi v pohodě?“

Pokud bych se takhle zeptala plačícího člověka, jakou odpověď bych asi tak čekala? Když daný člověk odpoví, že je v pohodě, asi mu věřit nebudu. A když odpoví, že není, tak to už přece sama vidím. Je dobré otázku položit jinak….

„Tím že budeš brečet, nic nevyřešíš!“

Opravdu? A jak to vím? A co když plačící člověk nechce pláčem něco řešit, ale prostě jen ty emoce potřebuje dostat ze sebe ven a plakat, plakat a plakat. A pak se mu třeba uleví….

„Děje se něco?“

Pokud se takto zeptám plačícího člověka, s největší pravděpodobností mi odpoví, že se nic neděje…