Když jsem začínala s dobrovolnictvím na onkologii, setkala jsem se tam s paní Evou. Štíhlou, drobnou starší paní, která si mě hned získala. Vlastně ani nevím čím. Možná svým optimismem navzdory těžkému osudu, který ji potkal. Možná i tím, že mi s ní bylo prostě jen dobře. Dokázaly jsme si dlouze povídat. Já často jen poslouchala její vyprávění o práci a rodině. V nemocnici byla několik měsíců a tak jsem měla možnost se s ní pravidelně potkávat. V rámci dobrovolnických návštěv pacientů na pokojích a na výtvarných dílnách, které jsme pro pacienty pořádali. Už z dálky jsme se na sebe smály a zdravily se. A já se na ni vždy těšila.

Každý rok na jaře dobrovolnická organizace zdobí nemocnice, se kterými spolupracuje. Celé onkologické oddělení se rozzáří obrázky tulipánů a nejrůznějších kytek, které kreslí děti i dospělí. I to jaro jsme nemocnici zdobili. A když jsem procházela chodbou, na dveřích jsem viděla jméno paní Evy. Na chvilku jsem se zastavila a problesklo mi hlavou, že bych na ni jen ťukla a pozdravila ji. Pak jsem si ale řekla, že se stejně za dva dny potkáme na výtvarných dílnách a tak jsem za ní nešla.

O dva dny později jsme do nemocnice přišli na zmíněné výtvarné dílny. Když se sešli všichni pacienti, paní Eva mezi nimi nebyla. Zeptala jsem se sestřičky, jestli přijde i ona. Sestřička mi řekla, že ráno, jen půl hodiny před tím, než začala naše dílna, paní Eva odjela do hospicu.

A já už ji nestihla. Nestihla jsem se s ní rozloučit. Kdybych k ní v neděli zašla, určitě by mi o tom řekla a rozloučily bychom se. Takhle vlastně zmizela z mého života bez jediného slova. A mně je to pořád trochu líto a stále na ni vzpomínám…

Od té doby se snažím dělat věci hned. Obzvlášť pokud člověk dochází jako dobrovolník do hospicu. Nečekat na to, že něco udělám nebo řeknu další den. Protože další společný den už být nemusí…

Publikovala: Michaela Hniková, 4. února 2022