Dozvíme se špatnou zprávu – ať už týkající se našeho zdraví nebo jakoukoli jinou. V ten moment stojíme před rozhodnutím, jestli tuto pro nás nedobrou zprávu říct i svým blízkým nebo si ji ponechat jen pro sebe. Možná znáte ten pocit, kdy si řeknete, že nechcete druhé příliš zatěžovat tíživými věcmi a jak se říká „nepřidělávat jim starosti“. Zároveň to ale znamená, že musíme celou tíživou situaci nést sami. A mít k tomu dostatek sil, abychom ji unesli. Tímto rozhodnutím se také připravujeme o podporu druhých, která by mohla přijít v případě, že se svěříme.

Konečné rozhodnutí je samozřejmě na nás. Ať už ale chceme nebo ne, některé věci utajit dlouhodobě nejdou. Není to totiž jen o tom, co druhým říkáme nebo neříkáme. Své rozpoložení vyjadřujeme i tím, jak se chováme, jaký máme výraz nebo i tím, jestli jsme třeba přestali pečovat o svůj zevnějšek. Druzí totiž vnímají nejen naše verbální neboli slovní projevy, ale především i ty neverbální.

Může pak mezi námi a druhými vznikat určité napětí. Napětí z toho, že druzí tuší, že je něco jinak, ale neví co a možná mají i obavu to pojmenovat a napřímo se nás zeptat. My víme, že je něco jinak a víme i co, ale máme obavu to druhým říct. A tak vzniká začarovaný kruh plný napětí a zvláštních pocitů. Rozmotat nám ho pomůže jen otevřená komunikace s druhými. Říct, co se nám děje. I když to často není jednoduché. Tyto situace můžeme řešit i společně. Mohu Vám poskytnout oporu a případně můžeme probrat způsoby, jak takové věci citlivě sdělit svým blízkým.

Vzájemná komunikace je o to důležitější, pokud se týká dětí. Děti jsou totiž velcí odborníci na neverbální komunikaci.

„My jsme Pepíčkovi neřekli, že je dědeček vážně nemocný. Vůbec o tom neví. Poslední dobou nám ale začal dělat naschvály a neustále se hádá se svým bratrem.“

Protože on Pepíček tuší, že se něco děje. Děti jsou totiž schopny už jen z našeho chování vyčíst, že je něco jinak. A pak se to u nich může projevit například změnou chování.

Je dobré být k nim upřímní. Samozřejmě sdělovat věci s ohledem na jejich věk a příliš dlouho daná sdělení neodkládat. Dětská hlavička si totiž může vymyslet mnohem horší scénáře, než jaké ve skutečnosti jsou. A co víc – často si děti myslí, že za to všechno mohou ony samy.