DŘÍVE VYSLOVENÉ PŘÁNÍ
Setkali jste se už s pojmem „dříve vyslovené přání„?
Dříve vyslovené přání je dokument, který může sepsat člověk starší 18ti let se svým lékařem. Týká se jeho přání a představ v okamžiku, kdy je léčen, ale již o své léčbě kvůli svému zdravotnímu stavu nemůže rozhodovat. To se děje například v důsledku vážné nehody nebo postupujícího onemocnění. Zároveň tento člověk ví, co by si ohledně své léčby přál nebo naopak nepřál. Nejčastěji se tedy k sepsání dříve vysloveného přání rozhodnou lidé, kteří mají vážné onemocnění a ví, že na konci svého života budou odkázáni na péči druhých. Stejně tak může k sepsání tohoto dokumentu vést i obava úplně zdravého člověka, například z již zmíněné vážné nehody nebo úrazu.
Lidé, kteří sepisují dříve vyslovené přání mají většinou jasnou představu o tom, zda si přejí nebo spíše nepřejí umělé prodlužování života. Často se tak totiž děje bez ohledu na jeho kvalitu. Přání se mohou objevit také ohledně oživování v poslední fázi onemocnění, podávání umělé výživy, převozu do nemocnice a mnohá jiná.
Dříve vyslovené přání může sepsat člověk buď sám společně se svým praktickým lékařem, paliatrem nebo jiným lékařem vhodné odbornosti, který ho zároveň i poučí o jeho následcích. Toto poučení lékař v písemné formě přiloží k dříve vyslovenému přání, které podepíše. Podpis člověka, který se pro dříve vyslovené přání rozhodne, musí být úředně ověřen. Druhou možností je, že se dříve vyslovené přání zapíše do zdravotnické dokumentace v okamžiku přijetí do péče v nemocnici.
Informace o dříve vysloveném přáním najdete velmi hezky zpracované v letáčku Cesty domů, který je na stažení na jejich stránkách. Najdete tam také šablonu, která může sloužit jako inspirace, pokud přemýšlíte o jeho sepsání.
DŘÍVE VYSLOVENÉ PŘÁNÍ
Dříve vyslovené přání je dokument, který může sepsat člověk starší 18ti let se svým lékařem. Týká se jeho přání a...
Co neříkat, když druhý pláče
Nejčastější věty, které můžeme od druhých slyšet, když pláčeme. Ne vždy jsou ale tou nejlepší reakcí…
ROZPTYLOVÁ LOUČKA
Rozptylová loučka je pietní místo, které je určeno k rozptýlení popela zemřelého člověka. Rozptyl se provádí volným rozsypáním popela po...
ČLOVĚK JE BIO-PSYCHO-SOCIO-SPIRITUÁLNÍ BYTOST
Člověk je bio-psycho-socio-spirituální bytost. To znamená, že je celistvá bytost, která má nejen biologické potřeby, ale také psychologické, sociální a...
Co neříkat, když druhý pláče
Co neříkat, když druhý pláče
„Ty toho naděláš, jsou i horší věci.“
Jenom proto, že se mi daná věc nezdá tak hrozná, neznamená to, že není hrozná pro druhého.
„To bude dobrý!“
Pro plačícího člověka je v daný moment těžké získat nadhled a uvědomit si, že situace opravdu může být po čase lepší. Proto se této větě raději vyhývám, může působit dojmem, že druhému člověku vůbec nerozumím a neuvědomuji si závažnost jeho situace.
„Mohlo by to být mnohem horší.“
Ano, to třeba mohlo. Ale na druhou stranu to také není dobré a proto daný člověk pláče. Takže touhle větou rozhodně nepodpoříme ani nepomůžeme.
„Vím úplně přesně, jak se cítíš.“
Jak se říká – nevím, jaké je to chodit v botách druhého. A tak nemůžu úplně přesně vědět, jak se druhý cítí. Mohu tušit, mít podobné zkušenosti, ale nikdy nevím, jak to přesně má ten druhý.
„Jsi v pohodě?“
Pokud bych se takhle zeptala plačícího člověka, jakou odpověď bych asi tak čekala? Když daný člověk odpoví, že je v pohodě, asi mu věřit nebudu. A když odpoví, že není, tak to už přece sama vidím. Je dobré otázku položit jinak….
„Tím že budeš brečet, nic nevyřešíš!“
Opravdu? A jak to vím? A co když plačící člověk nechce pláčem něco řešit, ale prostě jen ty emoce potřebuje dostat ze sebe ven a plakat, plakat a plakat. A pak se mu třeba uleví….
„Děje se něco?“
Pokud se takto zeptám plačícího člověka, s největší pravděpodobností mi odpoví, že se nic neděje…
ROZPTYLOVÁ LOUČKA
Rozptylová loučka je pietní místo, které je určeno k rozptýlení popela zemřelého člověka. Většinou je loučka součástí hřbitova a je určena k anonymnímu pohřbívání. Znamená to, že na ní nenajdeme žádná jména ani jiná určení zemřelých. O konkrétním místě rozptylu si provozovatel nevede žádnou evidenci. Ve zvláštní knize jsou ale údaje o osobách, jejichž rozptyl byl na loučce proveden, uvedeny.
Na loučku není dovoleno vstupovat a pokládat na ni svíčky a květiny. K tomu slouží místo, které je zpravidla na jejím okraji.
Samotný rozptyl se provádí volným rozsypáním popela po ploše rozptylové loučky a to buď s obřadem, anebo bez něj. Rozptyl může provádět pouze správce pohřebiště nebo jiná osoba se souhlasem provozovatele. Rozptyl je možné provádět od jara do podzimu, tj. pouze v měsících, kdy není zamrzlá zem.
Pokud chceme pro svého blízkého zemřelého zajistit rozptyl, je nutné vyplnit žádost o rozptyl zpopelněných ostatků. Žádost by měla být k dispozici na příslušném obecním úřadě. Pro její vyplnění si připravte následující údaje:
- jméno a příjmení včetně trvalého pobytu žadatele o rozptyl
- jméno a příjmení zemřelého, jehož ostatky se budou rozptylovat
- datum narození a úmrtí zemřelého
- rodné číslo zemřelého
- datum a místo zpopelnění včetně čísla dokladu zpopelnění
Urna se zpopelněnými ostatky se předává provozovateli na rozptýlení po předchozí domluvě.
Částka za rozptyl se hradí jednorázově a to při podání žádosti. Její výši najdete v ceníku daného pohřebiště. U rozptylu se neplatí žádný pronájem místa, jako je tomu u hrobového místa. Po rozptylu vydá provozovatel pohřebiště žadateli potvrzení o rozptylu.
ČLOVĚK JE BIO-PSYCHO-SOCIO-SPIRITUÁLNÍ BYTOST
Člověk je bio-psycho-socio-spirituální bytost. To znamená, že je celistvá bytost, která má nejen biologické potřeby, ale také psychologické, sociální a spirituální. A na to bychom měli myslet, pokud se staráme (nejen) o nemocného člověka. Paní doktorka Svatošová, která je zakladatelkou českého hospicového hnutí, zároveň upozorňuje na to, že priorita potřeb se v průběhu nemoci může měnit, případně se mohou objevovat nové potřeby, které jsou spojené právě s výskytem onemocnění. Někdy slova nemocných a umírajících o tom, že by si přáli tu už nebýt mohou být spojena právě s neuspokojením některé z výše uvedených potřeb. Proto je důležité se ptát, co právě za tím “už tu nechci být” je schované.
Biologické potřeby
Biologické potřeby jsou ty, které naše tělo potřebuje pro své fungování. Patří mezi ně potřeba přijímat potravu a vodu, potřeba spánku a odpočinku, vylučování, ale i přiměřená pohybová aktivita. U nemocných můžeme mezi biologické potřeby řadit také tišení bolesti. Vážná nemoc (zvláště pak u starších lidí) s sebou často nese i zhoršení celkového zdravotního stavu a tím i omezení soběstačnosti. Člověk se tak stává závislý na pomoci druhých a to buď částečně, anebo úplně. Medicína se snaží všechny biologické potřeby nemocných uspokojovat. Zároveň bychom ale měli myslet i na ostatní potřeby, které také vyžadují pozornost. Tělesná bolest se totiž vzájemně ovlivňuje s bolestí psychickou, sociální a spirituální.
Psychologické potřeby
V případě nemoci nestrádá pouze fyzické tělo, ale také psychika. Lidé mohou prožívat bezmoc, úzkost, ztrátu jistot a bezpečí. Objevuje se i strach o svou důstojnost a v případě vážného onemocnění také obava ze smrti. Ne vždy na druhém člověku rozpoznáme, co ho zrovna tíží. Někteří lidé se snaží své pocity před druhými skrývat. My pak často ani netušíme, čím si daný člověk vnitřně prochází.
Stejně jako se fyzická bolest propisuje do naší psychiky, bolest duše se může postupně projevit na našem fyzickém těle. Proto bychom se měli na člověka dívat jako na celek. Jeho jednotlivé části (bio-psycho-socio-spirituální) se navzájem ovlivňují a často také potencují. Na druhou stranu jak uvádí paní doktorka Svatošová ve své knize – radost, láska a důvěra v lékaře, může mít blahodárný vliv na člověka. Navíc tyto pozitivní pocity a emoce umí být zdrojem sil.
Sociální potřeby
Člověk je společenská bytost. Je zvyklý žít po boku ostatních lidí. Ať už je to partner, rodina nebo přátelé. A i v době nemoci jsou pro člověka kontakty s ostatními důležité. Je však nutné respektovat to, že i pouhá návštěva a povídání může nemocného vyčerpat. Měli bychom tedy nemocnému dát tolik soukromí, kolik potřebuje. A kolik ho skutečně potřebuje? To zjistíme, když se ho na to otevřeně zeptáme.
Jakmile se člověk začne blížit konci svého života, jeho potřeba po kontaktu s ostatními se snižuje. Může se tedy stát, že nebude chtít vidět známé, se kterými se kdysi navštěvoval. A ponechá si kolem sebe jen rodinu nebo několik málo přátel. Jindy si může vybrat jen jednoho doprovázejícího, který s ním půjde tu poslední cestu. S respektem k jeho přáním a mnohdy jako tichý společník. Nezapomínejme na to, že i jen pouhá přítomnost blízkého člověka v tichosti u nemocného má velký význam.
Spirituální potřeby
Když se řekne spirituální potřeby, možná si mnoho z nás vybaví víru. Spiritualita zahrnuje nejen víru, ale především pocit smysluplnosti. To, že náš život měl a stále má nějaký smysl.
Pokud člověk vážně onemocní, ocitá se v úplně nové životní roli. A často si klade otázky jako:
Jaký smysl měl můj život?
Jaký smysl má můj život nyní?
Na kom mi v životě opravdu záleží?
Je mi dobře ve vztazích, které mám?
Věnuji se věcem, které pro mě mají hodnotu?
Co se mi v životě povedlo?
Co se mi v životě nepovedlo?
Mnohdy bilancujeme celý svůj život. A mohou se objevit i staré rány a ublížení. Stejně tak i myšlenky, co člověk v životě dokázal nebo nedokázal. Najednou začneme na rychlo přehodnocovat své priority a svůj čas se snažíme vyplnit nejlépe, jak jen umíme. Alespoň ten čas, který nám ještě zbývá.
A mě to vedlo k zamyšlení – kdybych já teď vážně onemocněla a ocitla se na konci svého života, jak bych si na některé z otázek odpověděla? A jsem se svými odpověďmi spokojená? Nejsem? A co s tím udělám? Mám totiž jednu výhodu oproti někomu, komu se jeho život chýlí ke konci. Já teď můžu jít a změnit to. A podle toho pak žít celý svůj život. A až se jednou znovu na tyto otázky budu ptát sama sebe a budu na konci svého života, tak ty odpovědi mohou být takové, jaké bych si přála, aby byly…